Svolinského olomoucký orloj odhalen před 60 lety

Text a fotky: Radim Himmler

   Dne 9. května 1955 v rámci oslav 10. výročí konce 2. světové války se na náměstí Míru (dnes Horní nám.) v Olomouci shromáždily tisíce zvědavých olomouckých občanů k oslavám. Jejich součástí mělo být dlouho netrpělivě očekávané slavnostní odhalení nové podoby olomouckého orloje. Zatímco poválečná rekonstrukce hůře poškozeného pražského orloje byla dokončena v roce 1948, protáhla se obnova olomouckého orloje na celých deset let. Přestože již v roce 1946 byl vyspraven a nově omítnut výklenek orloje připravený ke znovu osazení staré výzdoby, bylo rozhodnuto, že malířská výzdoba stěn orloje vytvořená malířem Jano Köhlerem v letech 1925-1927 nebude obnovena. V září 1946 ředitel brněnských památkářů Stanislav Sochor navrhl možnost „nahradit malby na orloji dílem úplně novým, ale hodnotným a tvárným v duchu nové doby“. A pak akademický malíř Karel Svolinský, profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, který v červenci 1947 přijal zakázku městského národního výboru na vytvoření nové umělecké výzdoby orloje, prosadil po řadě diskusí, že orloj má být pojat nejen ve věci malířské výzdoby, ale nově jako celek. Při přípravě a realizaci návrhů Svolinský spolupracoval s celou řadou dodavatelských firem i konkrétních spolupracovníků. K nejdůležitějším osobám patřili pražský akademický architekt Antonín Drábek, olomoucký hodinář a správce orloje Konrad Schuster a malířova žena, sochařka Marie Svolinská.  Mezi participujícími firmami byly např. podniky Česká mosaika Praha nebo Vulkania Prostějov. Realizace přesto trvala dlouho a zdržení bylo předmětem kritiky veřejnosti i médií. Svolinský vysvětloval důvody zdržení komplexností úkolu a nutností dolaďovat všechny detaily s různými profesemi. Průtahy přípravných prací měly i další důvody, ať už celospolečenské změny (zásahy do životů osob i chodu organizací vlivem února 1948 či měnové reformy 1953), nebo osobní důvody Karla Svolinského jako jeho zaneprázdněnost, kdy kromě pedagogických povinností přijímal další zakázky, některé i velmi náročné (práce na rozsáhlém cyklu kreseb lidových zvyků Český rok). Realizaci oddálily i letní studijní cesty k prostudování mozaikové techniky do Itálie (1947, 1948, 1950) i za poznáním národopisu a lidových tradic na Hanou (1949).

   Pro mnohé účastníky, kteří se osobně zúčastnili slavnostního odhalení orloje a kteří pamatovali jeho předválečný stav, byla nová podoba orloje zklamáním. Technika mozaiky oproti předchozí plastické pseudogotické řezbářské výzdobě působila plošně. Zvolené zemité a zlatavé barvy žírné Hané vyznívaly v kontrastu s dřívější zelenkavou barvou orámování a pestrou barevností obrazů i polychromovaných figur jako fádní a nevýrazné. Zmenšení počtu pater s pohyblivými figurami ze tří na pouhá dvě zapříčinilo, že horní část orloje působila prázdně, čemuž nepomohl ani počet, ani naddimenzování postav na mozaice.

Malířská výzdoba orloje

   Nová celková koncepce výtvarného řešení orloje znamenala odklon od kontinuity udržované všemi předchozími přestavbami orloje. Původní architektonické a výtvarné rozvržení orloje navazovalo ještě v námětech maleb i dřevěných figur na původní středověký koncept zachycující tradiční kosmologické pojetí světa. Nová výzdoba se zaměřila na oslavu národopisných zvyků a pracujícího lidu v duchu socialistického realismu.

   K odklonu od dlouhé tradice olomouckého (ale i jiných starých evropských orlojů) došlo i při volbě technologie, kdy byla z důvodu omyvatelnosti a snadné údržby zvolena technika mozaiky. Nová mozaika byla dokončena v roce 1953 podle kresebných návrhů Karla Svolinského na kartonech v poměru 1:1 v závodě Česká mosaika Praha, Letohradská 3 (tehdy pobočka sklárny Nový Bor) pod vedením Ing. Michala Ajvaze. Pro celkovou plochu 100 m2 byly vyrobeny 4 miliony různobarevných skleněných dílků.

   Horní část čelní mozaikové stěny orloje je vyhrazena národopisným motivům z Hané. Zcela nahoře pod hrotitým obloukem se nachází výjev „Honění krále“ sestávající ze skupiny tří mužských krojovaných postav na koních a s prapory. Na nižším pruhu mezi zelenými linkami je vyobrazen výjev „Průvod královniček“ tvořený deseti ženskými krojovanými postavami, z nichž čtyři nesou baldachýn nad královničkou a ostatní mávají květinami a ratolestmi. Přízemní partie je zasvěcena představitelům „dělnictva a pracující inteligence“. Po stranách kalendářního číselníku jsou dva nadživotní portréty vlevo dělníka (mechanik s čapkou a v montérkách s nástrojářským klíčem v ruce) a vpravo výzkumníka (prostovlasý chemik v pootevřeném plášti s baňkou a odměrkou v rukách).

   Boční strany orlojního výklenku jsou vyzdobeny mozaikou s kruhovými medailony zobrazujícími alegorie 12 měsíců v roce. Obrazy jsou červeně orámovány a mají zelené pozadí. Vlevo nahoře začínají lednem a končí červnem, vpravo dole začínají červencem a nahoře končí prosincem. Jednotlivé měsíce jsou symbolizovány samostatnými postavami, které konají různé zemědělské práce, jež spadají do daného období roku. 5 postav je ženských (leden, květen, červen, srpen, říjen), ostatní jsou mužské. Postupně znázorňují: leden - domácí práce (zašívání pracovních oděvů), únor - sázení stromků, březen - orání pole pluhem, duben - osévání pole,  květen - sečení trávy srpem, červen - hrabání sena, červenec - broušení kosy při senoseči, srpen - sklizeň vinných hroznů, září - sklizeň ovoce (jablek), říjen - okopávání pole, listopad - kácení stromů a příprava dřeva, prosinec - domácí práce (oprava zemědělských nástrojů).

   Umělecky zpracována podle Svolinského návrhů je i podkladová deska planetária, kde jsou zlatě na zeleném pozadí namalovány kruhové medailonky 12 znamení zvěrokruhu (zleva proti směru hodinových ručiček je to Skopec, Býk, Blíženci, Rak, Lev, Panna, Váhy, Štír, Střelec, Kozorožec, Vodnář, Ryby) a kromě nich blíže středu zlatě na bílém pozadí i 4 ženské postavy - alegorie 4 ročních období (opět zleva proti směru hodinových ručiček je to Jaro – dívka s květinami, Léto – žena se srpem a obilím, Podzim – dívka s ovocem v košíku a v zástěře, Zima – žena s otepí klestí).

Figurální výzdoba orloje

   Prostřední pás orloje nad ukazovací částí a pod horními mozaikovými výjevy je tvořen skupinou pohyblivých figur. Uprostřed vsazená do kruhové mříže se nachází figura kohouta ze zlaceného měděného plechu vyrobená v dílně Waltra Linka. Po jeho stranách se nachází ve dvou patrech celkem šest otvorů pro figurální část, tvořenou jednotlivými lidskými postavami vyřezanými z lipového dřeva a polychromovanými, které dosahují výšky v rozpětí 70 -75 cm. Figury v horním patře se dvěma otvory jsou statické a stále viditelné. V levém otvoru je výjev dvou kovářů u kovadliny, jejichž pohyblivé ruce s kladivy po celý den odbíjejí čtvrti (souzvuk úderů mistra i pomocníka) a celé hodiny (jen levý pomocník) a jejich odbíjením je zahájena i každodenní polední produkce. V pravém otvoru se nachází opět dvoučlenná skupina hudebníků u notového stojanu – klarinetista a trumpetista. Jejich pohyblivé ruce zvedají nástroje k ústům pouze během polední produkce, kdy mezi odbíjením a zvonkohrou hraje varhanová melodie pastorále od Vladimíra Lablera. O patro níže jsou dynamické figury, které horizontálně rotují na 2 točnách s celkem 6 dřevěnými paprsky. Během více než šestiminutové polední produkce orloje defiluje za zvuků tří písní zvonkohry mezi dvěma otvory vlevo 6 postav ve směru zleva doprava: Tkadlena (se štůčky látky), Řezník (brousí sekáček), Bednář (v zástěře s nástroji v rukou), Matka s dítětem, Úředník (s kufříkem), Sportovec - Diskař). Mezi dvěma otvory vpravo ve směru zprava doleva: Selka (s konví mléka), Kovář (s kladivem a kleštěmi), Zahradník (s rýčem), Sportovkyně – Házenkářka), Kopáč (s lopatou a motykou na rameni), Zedník (se lžící a cihlou). Točny s figurami se při zvonkohře roztáčejí postupně. Při první písní „Za Náměšťó na kopečko“ se nejprve krátce rozeběhne pravá točna vystřídaná po větší zbytek melodie levou točnou. Za zvuků písně „Daleká, šeroká je cesta po Holomóc“ se točí pravá točna. Na závěr při odehrávání písně „Vrbe se nám zelenajó“ se otáčejí obě točny s figurami proti sobě. Celá produkce je završena skřípavým zvukem zakokrhání kohouta, který několikrát zamává křídly.   

   Přestože Karel Svolinský byl vyučen řezbářem a vytvářel v mládí zdařilé divadelní loutky, autorství sochařských předloh figur se ujala jeho žena Marie Svolinská. Na realistickém modelování soch spolupracovali i její tehdejší studenti VŠ uměleckoprůmyslové, kteří pro některé postavy stáli i modelem (Olbram Zoubek – diskař, Eva Kmentová – házenkářka). Podle sádrových modelů pak do lipového dřeva vyřezal sošky místní řezbář Bohumil Zemánek a údajně je koloroval sám Karel Svolinský.

Ukazovací část (ciferníky)

   Ukazovací část orloje je tvořena dvěma velkými číselníky nad sebou na středové ose. Dolní kalendárium je tvořeno z okruží s 365 zeleno bílými dílky střídavě ve dvou řadách vyhrazenými pro jména občanského kalendáře i vybrané názvy dobových svátků. Zlatě bez textu je vyznačen 1. den roku - Nový Rok. Červeně jsou na kalendáriu zvýrazněny platné státní svátky doplněné o vybraná výročí, která svým ideologickým zabarvením a oslavou kontroverzních osobností socialistické éry dodnes budí pozornost. Plný soupis svátků je:

   Ze seznamu je patrné, že kromě dat narození a úmrtí československých a sovětských politiků jsou součástí významných dnů na kalendáriu i některá vybraná regionální výročí, např. založení (novodobé) olomoucké univerzity v roce 1946, vyhlazení Javoříčka v roce 1945, či datum začátku kroměřížském sněmu v roce 1848. Některá z nich i překrývají celostátní svátky např. 5. 5. pražské povstání nebo 17. 11. mezinárodní den studentstva. Soupis jmen a svátků navrhl tehdejší ředitel Krajského vlastivědného muzea v Olomouci Jaroslav Kanyza.

   Uprostřed desky kalendária se nachází čtyři číselníky znázorňující den v týdnu (Pondělí 1-Neděle 7), měsíc v roce (Leden I – Prosinec XII), den v měsíci (1-31) a lunární fázi (prosvětlená zelenožlutá skleněná měsíční koule).

   Nad kalendáriem se nachází hlavní astronomický číselník, který měl již od roku 1898 podobu heliocentrického planetária s malovanými motivy znamení zvěrokruhu a alegoriemi 4 ročních období. Na planetáriu rotují kolem středu (tepané zlacené slunce) tyče zakončené hvězdičkou (s výjimkou Země zastoupené ve formě modré otočné kuličky i se svým satelitem Měsícem) a po straně označené astronomickými symboly 6 planet (Merkur☿, Venuše ♀, Země ♁, Mars ♂, Jupiter ♃, Saturn ♄). Po stranách planetária se nacházejí nad sebou dvě dvojice přídavných jednorafičkových číselníků, vlevo (shora) minutový číselník s pětiminutovým dělením a arabskými číslicemi 5-60, pod ním hodinový číselník s římskými číslicemi I-XII. Vpravo pak nahoře čtyřiadvacetníkový číselník s arabskými číslicemi 1-24 a pod ním tmavě modrý skleněný průsvitný kotouč s otočnou mapou hvězdné oblohy s mimostřednou drátěnou elipsou zachycující tzv. cirkumpolární oblast. Při koncipování číselníků s astronomickými údaji pomáhal ředitel lidové hvězdárny v Olomouci Vladimír Petr.

   Dole pod kalendáriem se ještě nachází otvor se čtyřmi poli pro digitální znázornění letopočtu.

Mechanismus orloje

   Mechanismus orloje byl vyroben německou firmou Eduard Korfhage & Söhne se sídlem v Bueru u Osnabrücku již pro renovaci dokončenou roku 1898. Na rozdíl od fasády orloje zůstal při obnově v letech 1945-1955 původní stroj zachován s dílčími doplňky a úpravami, které provedl olomoucký hodinář a správce orloje Konrad Schuster. Ten kromě vyčištění a opravy stroje přidal nová vylepšení, zejména ukazatel letopočtu, a musel zajistit i popudy a napojení k novým prvkům jako k otáčivé mapě hvězdné oblohy, k trojrozměrnému zobrazení lunární fáze nebo k spouštění mechanismu pro zvuk a pohyb křídel kohouta. Úpravy zvukového mechanismu (nakolíčkování nově hraných písní na hrací válec a výroba píšťalového mechanismu pro zvuk kohouta) provedli tehdejší pracovníci Moravské filharmonie, organolog Antonín Schindler a nástrojář Josef Harna.

   Stroj orloje je umístěn v prvním patře radnice bezprostředně za vnější stěnou orloje, kde se nachází planetárium. Mechanický hodinový stroj má mohutnou litinovou konstrukci rámu s horizontálně umístěným mosazným soukolím. Celková hmotnost stroje je odhadována na2800 kg. Válce celého mechanismu jsou poháněny celkem osmi ručně natahovanými závažími. Čočka kyvadla váží50 kga je zavěšena na tyči z jasanového dřeva.

   Hodinový stroj sestává z jicího stroje s Denisonovým gravitačním krokem (krok s konstantní popudnou silou), který obsahuje mechanismus na pohon bicího stroje čtvrtí, bicího stroje celých hodin a mechanismy pro pohon figurální části a hlasu kohouta. Z jicího stroje jsou také poháněny čtyři doplňkové číselníky.

   Mechanismus kalendária dostává popud od jicího stroje pákovým převodem jednou za 24 hodin tak, aby se údaje na kalendářní desce posunuly o 1 den. Velkým datumovým číselníkem desky kalendária pohybuje velké železné kolo s 365 zuby, na kterém je automatické přídavné zařízení pro přestupný rok.

   Mechanismus planetária rozpohybovává systém modelů 6 planet, tak aby se otáčely v souladu se svým postavením na obloze a se znameními zvěrokruhu.

   Ke stroji náleží i zvonkohru tvořená 16 zvonky a kovový hrací válec o průměru 70 cm a délce 80 cm, který má celkem 11 486 děr pro nakolíčkování melodií.

   O bezproblémový chod stroje se stará hodinářský rod Schusterů. Na fasádě orloje od slavnostního odhalení došlo kromě čištění a dílčí údržby ke dvěma výraznějším zásahům. Po desetiletém fungování došlo v dubnu roku 1966 k opravě fasády orloje, kdy byly očištěny mozaikové stěny, opraveny figurky, nově pozlaceny části ciferníků (rafie). Od září 2009 do března 2010 proběhlo v litomyšlském ateliéru ak. malíře a restaurátora Jiřího Látala restaurování 16 figurek orloje, které byly za 60 let fungování vybledlé od slunce a znečištěné holubím trusem. Byly provedeny nutné doplňky dřevořezeb (dořezby, tmelení) a kompletně restaurována polychromie figur. Protože výsledek opravy zřejmě vlivem nešťastně zvoleného technologického postupu povrchových barev nebyl uspokojivý, provedl restaurátor druhou opravu dokončenou v březnu roku 2011. V současnosti by bylo potřeba restaurovat nezasklené číselníky, kde je oprýskaná a vybledlá barva a rozhýbat ruce muzikantů, kteří je mají zadrhlé v pozici u úst.

Doporučená literatura:

Michalik, Rudolf: Die Kunstuhr, Olmütz 1943.

Drábek, Jan: Olomoucký orloj, Olomouc 1957.

Schindler, Antonín: Hudební historie olomouckého orloje, Zprávy VÚO 162/1973, s. 6-24.

Horský, Zdeněk – Šimková, Anežka: Olomoucký orloj, Olomouc 1985.

Šimková, Anežka: Olomoucký orloj v proměnách staletí, Olomouc 1989.

Čermák, Miloslav: Olomoucký orloj. Expozice, Olomouc, Vlastivědné muzeum 1997.

Michna, Pavel: Olomoucký orloj. Na paměť 100. výročí zániku historické památky, Vlastivědný věstník moravský 50, 1998, s. 167-183.

Zatloukal, Pavel: „Je to velké a šťastné Vaše dílo“. Olomoucký orloj Karla Svolinského, in. Musil, Roman - Burget, Eduard (eds.): Karel Svolinský (1896-1986), Praha 2001, s. 193-207.

Čermák, Miloslav: Olomoucký orloj, Olomouc 2005.

Himmler, Radim: Poškození olomouckého orloje v posledních dnech druhé světové války, KROK (Kulturní revue Olomouckého kraje), 2/2015, s. 19-23.

Doporučené video: https://www.youtube.com/watch?v=-9mebux_D_Y