CHRONOTOULKY, část V. – Chronotechna Meziměstí

Autor: Libor Hovorka. V článku byl použit zkrácený a mírně upravený text Ing. Z. Martínka z knihy „Dějiny československého hodinářského průmyslu I. A II.“

Fotky: Libor Hovorka a fotoarchiv Libora Hovorky

Nejprve trocha historie

Za druhé světové války byla v Meziměstí u Broumova zřízena hamburskou firmou Messap, Deutsche Messappparate GmbH, která patřila  německé hodinářské firmě Gebrüder Junghans A.G. Schramberg. Celá produkce závodu byla zaměřena na jediný výrobek a sice časový zapalovač do protiletadlových granátů (Obr.1). 

Pro umístění této výroby musela v červnu 1942 přádelna firmy Schroll v Meziměstí uvolnit jednu ze svých tamních továrních budov, třebaže naplno pracovala na textilních zakázkách pro německou armádu.  Dílenské provozy byly následně vybaveny moderními stroji pro jemnomechanickou velkovýrobu dodanými z Německa a Švýcarska. Celkem bylo v závodě instalováno 710 různých obráběcích strojů a speciálních zařízení, jako jsou soustružnické automaty (Obr.4), frézovací stroje na ozubení, různé speciální přípravky, nástroje a měřidla (Obr.3).  Základní kádr pracovníku závodu tvořilo několik desítek odborníků přesunutých sem v druhé polovině roku 1942 z mateřského závodu v Hamburku a též z firmy Junghans ve Schrambergu (Obr.5). Zároveň bylo na zapracování posláno do Německa 150 místních dělníků. Díky tomu bylo možné spustit sériovou výrobu zapalovačů již na počátku roku 1943 (Obr.2). Pracovní kolektiv závodu nejprve tvořily převážně nuceně nasazení muži a ženy z okupovaných zemí Evropy. Mezi nimi také 150 Čechů. Všichni byli ubytováni v dřevěném táboře na okraji Meziměstí. K nim postupně přibývali váleční zajatci a počátkem září 1944 i 550 židovských žen a dívek přesunutých sem z koncentračního tábora Gross-Rosen v Dolním Slezku. V té době dosáhl počet pracovníků v závodu Messap 2500 lidí a denní produkce 7000 kusů časových zapalovačů denně.

Ještě během války připravovalo německé vedení závodu mírovou výrobu, a sice malý budík, který později obdržel označení B60. Technická příprava jeho výroby byla dokončená na počátku roku 1945 a začaly se vyrábět sady nářadí pro jeho sériovou produkci. Po osvobození Meziměstí v květnu 1945 všichni váleční zajatci, vězeňkyně koncentračního tábora a nuceně nasazení Češi odešli do svých domovů. Zůstalo jen několik německých specialistů, místní sudetští Němci a s nimi i 15 Čechů, kteří v závodě ustavili národní správu. Na uprázdněná místa začali postupně nastupovat čeští dělníci, technici a úředníci z okolí. Ti se zaškolovali na nové profese pod vedením německých specialistů, kteří požívali u českého osazenstva závodu velký respekt. Po dobu přípravy výroby budíků B60 měl závod příjem pouze ze zakázkové výroby malých soustružených a frézovaných dílců a to včetně zakázek pro Sovětskou armádu. 

Na vánoce roku 1945 tajně odjeli za svými rodinami a již se nikdy nevrátili němečtí odborníci. Jejich odchod však již nemohl ohrozit budoucnost závodu. Na jaře 1946 se začaly vyrábět první prototypy budíků B60. Přitom se zjistilo, že jeho ozubení vykazuje nedostatky, které bylo nutné odstranit.  Bylo nutné vyrobit nové nářadí na jeho výrobu, ale vše se zvládlo do konce léta a v srpnu již šly první budíky B60 na trh. Do konce roku se podařilo zvýšit denní produkci na 200 budíků. Tohoto úspěchu bylo dosaženo díky nadšenému přístupu zaměstnanců závodu, kteří měli dobrý pocit z toho, že se podílejí na budování nového výrobního odvětví, které dosud v Československu neexistovalo, pouze zde působily německé filiálky a malé české hodinářské firmy. O to větší bylo jejich zklamání, když bylo na počátku roku 1947 rozhodnuto o přestěhování závodu, který se mezitím přejmenoval na Chronotechnu Meziměstí do Šternberka u Olomouce.  Stěhování probíhalo po etapách, tak aby nebyla přerušena výroba budíků B60. Poslední se stěhovala na konci roku 1947 nástrojárna.

Výroba v závodě Messap byla důležitou kapitolou v rozvoji našeho poválečného hodinářského průmyslu. Ve výrobních provozech Messapu vyrostl kádr odborně zdatných nástrojařů a seřizovačů obráběcích automatů, kteří tvoří jádro každé hodinářské firmy. Tito odborníci měli v roce 1947 opustit závod v Meziměstí a přestěhovat se do Šternberka. Většina z nich však zůstala ve svém rodném kraji a řada z nich se přesunula do blízké Chronotechny v Broumově ( dříve hodinářský závod firmy Junghans), kde posílili tamní po technické stránce slabší pracovní kolektiv. Nejlepší z těchto specialistů (pět nástrojařů a tři seřizovači dlouhotočných automatů) později přešlo do nově budovaného hodinářského závodu v Novém Městě nad Metují. S nimi se stěhovala i část moderního vybavení Messapu, jako byly dlouhotočné automaty Tornos, speciální měřící přístroje apod. Proto lze považovat Messap a Chronotechnu v Meziměstí za velmi důležitý moment pro zavedení výroby československých hodinek Prim.

Návrat do současnosti

Cesta z Nového Města nad Metují do Meziměstí není příliš dlouhá, nějakých 40 kilometrů, ale dostat se tam trvá více jak hodinu. Dopravní dostupnost Broumovského výběžku, kde Meziměstí najdete, vždy byla a bohužel zůstává mizerná. Nic na tom nezměnila ani moderní doba.

Jediné co jsem znal byla historická kresba Šrolovy přádelny z 30. let minulého století použitá v knize Ing. Zdeňka Martínka „Dějiny československého hodinářského průmyslu I. A II.“ (Obr.6.) Pak ještě nesmím zapomenout na ústní informace od pana Josefa Žida, který v Chronotechně Meziměstí pracoval v létech 1946 až 1947. Ano, to je ten člověk, který pak po zbytek produktivního života pracoval v Eltonu a podílel se na vzniku všech hodinkových strojků, které se používaly v hodinkách Prim.  

Když přijíždíte do Meziměstí po silnici č.302 ve směru od Broumova, tak nejprve po levé straně uvidíte  Jiráskovu čtvrť. Dle informace od p. Žida jsem věděl, že přibližně v těchto místech během druhé světové války ležel tábor v kterém živořily mladý židovský holky, váleční zajatci a  nuceně nasazení mladí lidé z celé Evropy, aby pracovali  v nedalekém  Messapu pro vítězství Třetí Říše. Tudíž mnou hledaný objekt, kde sídlila Chronotechna nemůže být daleko.  Na pravé straně jsem po ujetí několika stovek metrů mezi stromy zahlédl budovy, které se podobaly těm z obrázku v knížce od Ing. Martínka. Odbočil jsem doprava z hlavní cesty a krátkou místní komunikací jsem se dostal až k ceduli (Obr.9.) označující výrobní areál, kde v současné době působí firmy Cedima a Proma-Reha.  Po kontrolním dotazu u bezpečnostní agentury, která hlídala vjezd dovnitř jsem se dozvěděl, že oni sice netuší kde kdysi sídlila Chronotechna, ale ať jdu k druhé vrátnici, tam sedí paní, která v Meziměstí bydlí a ta bude určitě vědět víc. Jak se ukázalo, měli pravdu. Paní mi ochotně sdělila, že co ona pamatuje tak zde působila firma Strojtex, ale že od pamětníků slyšela, že v jedné z budov po druhé světové válce skutečně Chronotechna sídlila. Ochotně mi ukázala která to je a pustila dovnitř na nádvoří, abych si mohl udělat pár fotografií.  Nejprve jsem míjel bývalou správní budovu, která je dnes bez využití a bohužel v nedobrém technickém stavu. Kdyby ji někdo opravil, tak z toho je nádherný secesní dům. Co mne zaujalo, byla dochovaná kašna stojící mezi stromy naproti této budově. (Obr.8). Pravděpodobně ji tam původní majitel areálu nechal vystavit nejen pro sebe, ale i pro zaměstnance svého podniku, aby měly během pracovních přestávek možnost užívat si kulturního prostředí udržované okrasné zahrady.

Po několika desítkách metrů jsem stanul před budovou kde kdysi sídlila Chronotechna (Obr.7). Byl jsem mile překvapen v jakém výborném stavu se nachází. Bylo to něco zcela jiného než jsem očekával. A také v příkrém rozporu se zážitkem při návštěvě bývalé Chronotechny ve Strání na Slovácku, kde je to smutný pohled. Dovnitř jsem se nedostal, neboť se jedná o privátní majetek, ale i tak jsem byl spokojený. Kolébka československého hodinářského průmyslu se dochovala do dnešních dní a navíc ve výborném stavu. Teď už jenom umístit na fasádu pamětní desku s nápisem „Zde byly v létech 1945 až 1947 položeny základy československého hodinářského průmyslu.“ a moje spokojenost by byla maximální J.

Leden 2016